Vážení zákazníci TAXI STRAKONICE, přečtěte si také něco o historii Strakonic:
Na rozdíl od mnoha měst v Čechách a na Moravě nebyly Strakonice založeny jako královské město, ale vznikaly postupným slučováním čtyř menších osad: Strakonic, Bezděkova, Žabokrt a Lomu, které se spojily v poddanské město Strakonice. Středověké dějiny města jsou nerozlučně spojeny s historií zdejšího hradu, který začali počátkem 13. století budovat Bavorové ze Strakonic. První zmínku o tomto hradě obsahuje listina krále Václava I. z roku 1235. První písemná zmínka, v níž se hovoří o Strakonicích, pochází z roku 1243, kdy Bavor I. ze Strakonic daroval polovinu strakonického hradu a vsi v okolí Strakonic řádu johanitů (později zvaných maltézští rytíři), kteří v něm vybudovali raně gotický kostel zasvěcený svatému Prokopovi a klášter. Podrobnější popis města přináší až listina z roku 1318, v níž bratr Bavora III. ze Strakonic Vilém popisuje, co všechno patří johanitskému řádu. Z jeho popisu je zřejmé, že Strakonice už v té době byly plně funkčním městem.
První zmínka o velkém požáru, který postihl město, je z roku 1357, ale již 10 let nato, v roce 1367, mu Bavor IV. ze Strakonic potvrdil městská privilegia. Strakonice však nadále zůstaly poddanským městem. Posledním z rodu Bavorů ze Strakonic byl Břeněk, který byl z finančních důvodů nucen prodat v roce 1402 svoji část hradu a města Vykeřovi z Jenišovic. Ten pak ještě téhož roku prodal majetek Řádu johanitů, jmenovitě jeho velkopřevorovi Jindřichovi z Hradce.
Od roku 1421 se po zničení pražského sídla řádu husity stal strakonický hrad sídlem velkopřevorů a konventu, kteří odtud spravovali své komendy v českých zemích až do konce 17. století. Strakonice se tak v husitské a pohusitské době staly nejvýznamnějším sídlem johanitského řádu. Není tedy divu, že byly jedním z hlavních středisek protihusitského odporu. Za husitských válek hrad nebyl dobyt, to se stalo až za třicetileté války, kdy v letech 1619 a 1641 město i hrad vyplenilo švédské vojsko. Jedenáct let po smrti krále Jiřího z Poděbrad, roku 1482, byly ve městě ustanoveny první řemeslnické cechy, a sice krejčovský, soukenický, kráječský a postřihovačský. Tím byly položeny základy tradice textilní výroby ve Strakonicích. Z roku 1578 pak pochází první písemná zmínka o zdejším pivovaru. Píše se o něm v závěti velkopřevora Václava Zajíce z Házmburka (1555–1578). Počátkem 16. století jsou ustanoveny další cechy, zejména koželužský a kloboučnický a roku 1716 cech punčochářů. Zdárný rozvoj zdejší textilní výroby přerušila třicetiletá válka, která město citelně poškodila.
Roku 1626 postihl Strakonice další ničivý požár, který zasáhl západní část města včetně radnice a městského archivu. Popelem tehdy lehlo přes 100 domů. Spolu s dopadem událostí třicetileté války tím byly město a jeho okolí natolik poznamenány, že se velkopřevor Rudolf Colloredo z Wallsee (1585–1657) rozhodl přestěhoval sídlo řádu zpět do Prahy. Strakonice tak zůstaly jedním ze tří panství v užívání velkopřevora (Strakonice, Varvažov, Horní Libchava). V roce 1770 začal velkopřevor hrabě Michael Ferdinand z Althannu budovat jihovýchodně od Strakonic barokní poutní kostel s trojkřídlým ambitem. Od roku 1771 začala kolem něj vznikat osada Podsrp (dnes součást Předních Ptákovic). Kostel, dokončený roku 1774, byl zasvěcen Panně Marii Sedmibolestné. Dodnes je znám jako Kostel Panny Marie Bolestné. Mezitím ve Strakonicích v roce 1772 vyvrcholila epidemie moru, na niž zemřelo 424 občanů města, což byla skoro čtvrtina jeho obyvatel.
Strakonice 19. století lze charakterizovat jako město s rozvíjejícím se průmyslem. Kromě již zaběhlé textilní výroby zaměřené nově především na výrobu pokrývek hlavy, především fezů pro vývoz (továrna Fezko byla založena v roce 1812), to byla doprava, zejména železnice, která napomáhala rozvoji průmyslu. V roce 1868 byla otevřena Železniční trať Plzeň – České Budějovice, k níž roku 1893 přibyla Železniční trať Strakonice–Volary a v roce 1899 ještě Železniční trať Březnice–Strakonice. Počátek 20. století je poznamenán zejména první světovou válkou. Po vzniku samostatné republiky a následné pozemkové reformě, kdy byl Řádu maltézských rytířů odebrán jeho majetek, skončila téměř 700letá správa města řádem. V roce 1919 byla ve městě založena Jihočeská zbrojovka, která v roce 1932 již jako Česká zbrojovka v Praze zahájila výrobu motorových kol a posléze i motocyklů. Tak začala slavná éra motocyklů značky ČZ. V roce 1920 vznikla Akciová společnost továren na fezy se sídlem ve Strakonicích, která vyráběla i vlněné látky, přikrývky, pletené zboží, barety a čapky. Koncem třicátých let 20. století byl ve městě dislokován prapor Stráže obrany státu pod velením podplukovníka Jaroslava Rejžka. Tento prapor měl ke dni 24. září 1938 1166 mužů.
Během druhé světové války vyráběla Zbrojovka zbraně pro potřeby německých okupantů. Německá okupace Čech, Moravy a Slezska znamenala konec zdejší židovské obce. V listopadu 1942 byli strakoničtí Židé odvlečeni do koncentračního tábora Terezín, odkud putovali dál do vyhlazovacích táborů. Dne 6. května 1945 osvobodily Strakonice jednotky 3. americké armády generála Pattona. Po osvobození se výroba ve Zbrojovce začala opět orientovat na motocykly. Výroba zbraní byla ve Strakonicích ukončena v roce 1946. Rovněž závod Fezko se navrátil k původní výrobě vlněných látek, přikrývek, pleteného zboží a pokrývek hlavy.
Za komunistického režimu došlo k rozsáhlé přestavbě města. V 70. letech minulého století byla zbourána řada historických staveb, které musely ustoupit nové výstavbě, včetně bývalé synagogy a rodného domku F. L. Čelakovského.
